Přerušovaný půst: metabolická výhoda, nebo alternativní forma energetické restrikce?

5/2026

Přehledová práce

Přerušovaný půst: metabolická výhoda, nebo alternativní forma energetické restrikce?

Mgr. Erika Čermáková, Ph.D.
Fyziologický ústav, Lékařská fakulta, Masarykova univerzita, Brno
Ústav veřejného zdraví, Lékařská fakulta, Masarykova univerzita, Brno

Úvod

Přerušovaný půst (IF, intermittent fasting) představuje dietní strategii založenou na časově omezeném příjmu potravy, která je v současnosti často srovnávána s kontinuální energetickou restrikcí (CER, continuous energy restriction) v kontextu redukce tělesné hmotnosti a metabolických parametrů. Na rozdíl od CER neklade IF primárně důraz na průběžné omezení energetického příjmu, ale na strukturované časové vymezení období příjmu potravy v průběhu dne či týdne.

V posledních letech došlo k nárůstu počtu studií, které se zaměřují na jeho fyziologické účinky a klinické využití. V tomto kontextu je IF studován zejména ve vztahu k tělesné hmotnosti, tělesnému složení a vybraným metabolickým parametrům. Současně zůstává předmětem diskuse, do jaké míry jsou pozorované efekty dány samotným časováním příjmu potravy, nebo spíše celkovou změnou energetického příjmu a životního stylu.

Cílem tohoto článku je zhodnotit současné poznatky o účincích přerušovaného půstu na tělesnou hmotnost, tělesné složení a vybrané metabolické parametry a posoudit jeho postavení ve srovnání s kontinuální energetickou restrikcí.

Formy přerušovaného půstu

Z praktického hlediska lze jednotlivé přístupy IF rozdělit do dvou základních kategorií podle délky a frekvence půstových intervalů.

První skupinu tvoří režimy s půsty rozloženými v průběhu týdne, kam patří alternativní denní půst (ADF, alternate-day fasting) a režim 5:2 (TWF, twice-weekly fasting). ADF střídá dny s ad libitum příjmem potravy a dny s úplným půstem nebo s výraznou energetickou restrikcí odpovídající přibližně 25 % energetického výdeje. U režimu 5:2 jsou restrikční dny zařazeny dvakrát týdně, zatímco v ostatních dnech je příjem potravy zpravidla neomezený. Oba přístupy vykazují srovnatelné účinky na redukci tělesné hmotnosti, přičemž TWF může být u části jedinců spojen s vyšší adherencí. [1]

Druhou skupinu tvoří časově omezené stravování (TRE, time-restricted eating), které omezuje denní příjem potravy do vymezeného časového okna a prodlužuje období půstu v rámci dne. Rozlišuje se časně zahájené (eTRE, early time-restricted eating) a odložené (dTRE, delayed time-restricted eating) stravování, které se liší především načasováním příjmu potravy vůči cirkadiánním rytmům.[1] Přestože eTRE bývá teoreticky považováno za metabolicky výhodnější, dostupná data nenaznačují konzistentní rozdíly mezi jednotlivými variantami. [2,3]

Celkově IF nepředstavuje jednotný dietní režim, ale spektrum přístupů k časování příjmu potravy, u nichž se liší především míra restrikce a udržitelnost, zatímco jejich účinky jsou do značné míry podmíněny celkovou energetickou bilancí. [1,4–7]

Efektivita přerušovaného půstu při redukci tělesné hmotnosti

Současné systematické přehledy a metaanalýzy ukazují, že IF vede k redukci tělesné hmotnosti, přičemž jeho účinnost je ve většině studií srovnatelná s CER. Rozdíly mezi jednotlivými přístupy jsou obvykle malé a z klinického hlediska často nevýznamné. [4,8,9]

Mechanismus účinku IF je primárně založen na časovém omezení příjmu potravy, které přirozeně snižuje příležitosti k jídlu a tím může vést ke spontánnímu snížení celkového denního energetického příjmu bez nutnosti jeho aktivního monitorování. [1]

Výsledky metaanalýz obecně ukazují srovnatelný úbytek tělesné hmotnosti i BMI mezi IF a CER. Cioffi et al. (2018) neprokázali významné rozdíly v redukci tělesné hmotnosti ani v procentuálním úbytku hmotnosti mezi oběma přístupy. [4] Podobně Silverii et al. (2023) uvádějí srovnatelný efekt IF a CER na redukci tělesné hmotnosti i BMI u pacientů s obezitou. [8] Některé analýzy dále naznačují mírně větší redukci tělesné hmotnosti při IF, avšak bez konzistentních rozdílů napříč studiemi a bez jednoznačného efektu na BMI. [9]

Z praktického hlediska se proto IF jeví spíše jako alternativní strategie organizace energetického příjmu než jako metabolicky odlišná intervence. Jeho potenciální výhoda může spočívat v jednodušší proveditelnosti a vyšší adherenci u některých jedinců, která může sekundárně vést k nižšímu energetickému příjmu a tím i redukci tělesné hmotnosti. [4,10]

Tělesné složení a role energetického deficitu

Vedle samotné redukce tělesné hmotnosti je u přerušovaného půstu často diskutován také jeho vliv na tělesné složení. Dosavadní evidence však vykazuje značnou variabilitu a neumožňuje jednoznačně potvrdit výhodu IF oproti CER. Fyziologicky dochází při delším hladovění v důsledku poklesu hladiny inzulinu ke zvýšení lipolýzy a uvolňování mastných kyselin z tukové tkáně. Při delším hladovění se zároveň zvyšuje tvorba ketolátek a jejich využívání jako zdroje energie. [11] Tyto metabolické změny však samy o sobě neznamenají, že IF vede k lepšímu dlouhodobému zachování beztukové hmoty. To je ovlivněno především velikostí energetického deficitu, dostatečným příjmem bílkovin, pohybovou aktivitou, zejména odporovým tréninkem, délkou intervence a výchozím stavem jedince.

Část studií popisuje příznivější efekt IF na redukci tukové tkáně či udržení beztukové tělesné hmoty [12–14], zatímco jiné, včetně dlouhodobých randomizovaných studií, nenacházejí mezi IF a CER významné rozdíly v redukci hmotnosti ani tělesného složení [15], případně uvádějí vyšší ztráty FFM při IF [5,16]. Tato heterogenita výsledků naznačuje, že rozdíly mezi intervenčními přístupy jsou pravděpodobně dány spíše dosaženou energetickou bilancí než samotným časováním příjmu potravy.

Tento závěr podporují i výsledky naší dříve publikované studie (Čermáková et al., 2024), která ukázala, že změny tělesné hmotnosti a složení organismu byly determinovány především úrovní energetické restrikce, zatímco časování nemělo nezávislý efekt nad rámec energetické bilance v této studii. [6]

Z hlediska mechanismu účinku lze tento vztah vysvětlit tím, že IF ovlivňuje energetický příjem především prostřednictvím omezení příležitostí k jídlu, přičemž výsledný efekt je modulován adherencí, kompenzačním příjmem potravy a změnami v pohybové aktivitě včetně NEAT (non-exercise activity thermogenesis, spontánní pohybová aktivita). Pro dlouhodobé zachování beztukové hmoty je současně důležitý dostatečný příjem bílkovin a pravidelná pohybová aktivita, zejména odporový trénink. [1,4–7]

Metabolické účinky přerušovaného půstu

IF je spojován s řadou potenciálních metabolických efektů, zejména se zlepšením inzulinové senzitivity [17], příznivými změnami lipidového profilu [18], snížením krevního tlaku [19] a modulací zánětlivých markerů [20]. Ačkoli tyto změny byly v řadě studií popsány napříč různými populacemi, výsledky nejsou konzistentní a dosavadní evidence neposkytuje jednoznačný závěr o tom, zda IF ve vztahu k uvedeným parametrům přináší oproti CER konzistentně větší přínos. [21,22]

V tomto kontextu se IF jeví spíše jako alternativní organizační forma dietní intervence než jako přístup s unikátním metabolickým účinkem. Vedle systémových změn je diskutována také role autofagie jako odpovědi na energetický stres, její klinický význam u člověka však zůstává nejednoznačný a není specifický pouze pro IF. [23]

Celkově dostupná evidence naznačuje, že pozorované metabolické efekty jsou pravděpodobně sdílené napříč různými dietními přístupy a mohou být dále modifikovány behaviorálními faktory, které ovlivňují adherenci a celkovou kvalitu stravování. [4,5,7]

Variabilita energetického příjmu a její vztah k tělesné hmotnosti

Vedle strukturovaných forem IF, které záměrně pracují se změnami v načasování a množství energetického příjmu v rámci přesně definovaných intervenčních protokolů, dochází k variabilitě energetického příjmu spontánně také v běžném životě. Může být ovlivněna například směnným provozem, rozdíly ve stravování mezi všedními dny a víkendy, svátky či sociálními událostmi nebo nepravidelností jednotlivých jídel, včetně vynechávání snídaně. Studium této spontánní variability proto poskytuje důležitý doplňující pohled při interpretaci výsledků IF. Může přispět k posouzení, zda se změny v načasování či množství příjmu potravy v běžných podmínkách promítají do celkového energetického příjmu a energetické bilance obdobným způsobem jako v kontrolovaných intervenčních studiích. To je důležité zejména pro hodnocení přenositelnosti výsledků IF do běžné praxe.

Výzkum v této oblasti přináší nejednoznačné výsledky. Některé studie spojují vyšší variabilitu energetického příjmu s vyšším podílem tukové tkáně a nárůstem hmotnosti [24,25], zatímco jiné naznačují schopnost organismu krátkodobé odchylky kompenzovat. [26,27]

Podobně nekonzistentní jsou i data týkající se vynechávání snídaně. Observační studie často nacházejí souvislost s vyšším rizikem nadváhy [28,29], avšak intervenční studie tento vztah většinou nepotvrzují. [30] Vynechání jednoho jídla nemusí vést ke snížení celkového denního energetického příjmu, pokud je nižší příjem v první části dne kompenzován zvýšeným příjmem energie později během dne. Rozdíly mezi observačními a intervenčními studiemi mohou souviset zejména s odlišným celkovým životním stylem a kvalitou stravy osob, které snídani běžně vynechávají, oproti účastníkům řízených randomizovaných intervenčních studií.

Tyto poznatky ukazují, že samotná změna v načasování či variabilitě příjmu potravy nemusí určovat výslednou změnu tělesné hmotnosti. Její efekt může být ovlivněn zejména tím, jak se změny v příjmu potravy promítnou do celkové energetické bilance, a také dalšími faktory životního stylu, jako je kvalita spánku či úroveň pohybové aktivity. [31,32]

Na tuto interpretaci navazují i výsledky naší observační studie (Čermáková et al., 2024), v níž byla prokázána asociace mezi vyšší variabilitou energetického příjmu během týdne a nepříznivějšími antropometrickými parametry, včetně vyššího zastoupení tukové tkáně. [33]

Rizika a omezení přerušovaného půstu

Přerušovaný půst (IF) může být účinnou strategií redukce hmotnosti a zlepšení metabolických parametrů, jeho využití je však spojeno s řadou potenciálních rizik. Mezi nejčastěji popisované nežádoucí účinky patří únava, slabost, závratě, bolesti hlavy, podrážděnost a zhoršení subjektivní pohody. [6,11,34] Významnou komplikací může být také hypoglykémie, která představuje riziko především u pacientů s diabetem léčených inzulinem nebo léky, které mohou hypoglykémii vyvolat. U těchto pacientů je proto při zařazení IF nutná zvýšená opatrnost a odborný dohled včetně pravidelné monitorace glykemie. [11,35]

Při některých formách IF může omezení příležitostí k příjmu potravy vést k nedostatečnému energetickému i nutričnímu příjmu. [36] Riziko je zvýšené u těhotných a kojících žen, dětí, seniorů a sportovců, tedy skupin s vyššími metabolickými nároky. Dlouhodobě nedostatečná energetická dostupnost může vést k úbytku svalové hmoty, hormonální dysregulaci, poruchám reprodukčních funkcí či chronické únavě a u sportovců může přispět k rozvoji syndromu relativního energetického deficitu ve sportu (RED-S, relative energy deficiency in sport). [10,34,37,38] Tyto důsledky nejsou specifické pro IF a jejich riziko závisí především na míře energetické restrikce, kvalitě stravy, příjmu bílkovin, délce intervence, konkrétní formě IF a výchozím zdravotním stavu jedince. Mírnější režimy, například 14/10 nebo 16/8, tak mohou při dostatečném energetickém a nutričním příjmu představovat méně restriktivní variantu než režimy s celodenním či výrazným omezením příjmu.

Zároveň se diskutují psychologické dopady restriktivních režimů, které mohou u predisponovaných jedinců zhoršovat vztah k jídlu a přispívat k rozvoji či exacerbaci symptomů poruch příjmu potravy. [39] U žen bez nadváhy či obezity může být popisován i negativní vliv na menstruační cyklus v souvislosti s energetickou restrikcí. [37]

Dalším potenciálním rizikem může být dehydratace, zejména pokud je během období půstu omezen také příjem tekutin. Běžný spontánní příjem tekutin je totiž do značné míry spojen s příjmem potravy [40], a proto může omezení příležitostí k jídlu vést také ke snížení příjmu tekutin. Riziko dehydratace však závisí na konkrétní formě IF a na možnostech příjmu tekutin během období půstu. Z těchto důvodů je při IF vhodné dbát kromě kvalitní a nutričně vyvážené stravy také na adekvátní hydrataci.

Závěr

IF představuje alternativní strategii redukce tělesné hmotnosti se srovnatelnou účinností jako kontinuální energetická restrikce, bez jednoznačně prokázaného metabolického přínosu oproti CER. Současně dostupná evidence nenachází konzistentní rozdíly mezi IF a CER v tělesném složení ani v dalších metabolických parametrech, včetně glykemické kontroly, lipidového profilu či krevního tlaku, přičemž pozorované změny jsou pravděpodobně dány především dosaženým energetickým deficitem. Celkově tak dostupná evidence ukazuje, že klíčovým determinantem změn tělesné hmotnosti a tělesného složení není konkrétní dietní režim, ale schopnost dlouhodobě stabilizovat energetickou bilanci v podmínkách reálného života, přičemž IF může u části populace představovat organizačně jednodušší variantu, která tuto stabilizaci usnadňuje.

Literatura

1. Aragon AA, Schoenfeld BJ (2022) Does Timing Matter? A Narrative Review of Intermittent Fasting Variants and Their Effects on Bodyweight and Body Composition. Nutrients 14 (23), 5022.
2. Charlot A, Hutt F, Sabatier E, et al. (2021) Beneficial Effects of Early Time-Restricted Feeding on Metabolic Diseases: Importance of Aligning Food Habits with the Circadian Clock. Nutrients 13 (5), 1405.
3. Jahrami HA, Faris ME, I Janahi A, et al. (2021) Does four-week consecutive, dawn-to-sunset intermittent fasting during Ramadan affect cardiometabolic risk factors in healthy adults? A systematic review, meta-analysis, and meta-regression. Nutrition, Metabolism and Cardiovascular Diseases 31 (8), 2273–2301.
4. Cioffi I, Evangelista A, Ponzo V, et al. (2018) Intermittent versus continuous energy restriction on weight loss and cardiometabolic outcomes: a systematic review and meta-analysis of randomized controlled trials. Journal of Translational Medicine 16, 371.
5. Templeman I, Smith HA, Chowdhury E, et al. (2021) A randomized controlled trial to isolate the effects of fasting and energy restriction on weight loss and metabolic health in lean adults. Science Translational Medicine 13 (598), eabd8034.
6. Čermáková E, Forejt M, Čermák M (2024) The Influence of Intermittent Fasting on Selected Human Anthropometric Parameters. International Journal of Medical Sciences 21 (14), 2630–2639.
7. Freire R (2020) Scientific evidence of diets for weight loss: Different macronutrient composition, intermittent fasting, and popular diets. Nutrition 69, 110549.
8. Silverii GA, Cresci B, Benvenuti F, et al. (2023) Effectiveness of intermittent fasting for weight loss in individuals with obesity: A meta-analysis of randomized controlled trials. Nutrition, Metabolism and Cardiovascular Diseases 33 (8), 1481–1489.
9. Zhang Q, Zhang C, Wang H, et al. (2022) Intermittent Fasting versus Continuous Calorie Restriction: Which Is Better for Weight Loss? Nutrients 14 (9), 1781.
10. Vasim I, Majeed CN, DeBoer MD (2022) Intermittent Fasting and Metabolic Health. Nutrients 14 (3), 631.
11. Malinowski B, Zalewska K, Węsierska A, et al. (2019) Intermittent Fasting in Cardiovascular Disorders—An Overview. Nutrients 11 (3), 673.
12. Alhamdan BA, Garcia-Alvarez A, Alzahrnai AH, et al. (2016) Alternate-day versus daily energy restriction diets: which is more effective for weight loss? A systematic review and meta-analysis. Obesity Science & Practice 2 (3), 293–302.
13. Hutchison AT, Liu B, Wood RE, et al. (2019) Effects of Intermittent Versus Continuous Energy Intakes on Insulin Sensitivity and Metabolic Risk in Women with Overweight. Obesity 27 (1), 50–58.
14. Varady KA (2011) Intermittent versus daily calorie restriction: which diet regimen is more effective for weight loss? Obesity Reviews 12 (7), e593–e601.
15. Liu D, Huang Y, Huang C, et al. (2022) Calorie Restriction with or without Time-Restricted Eating in Weight Loss. New England Journal of Medicine 386 (16), 1495–1504.
16. Roman YM, Dominguez MC, Easow TM, et al. (2019) Effects of intermittent versus continuous dieting on weight and body composition in obese and overweight people: a systematic review and meta-analysis of randomized controlled trials. International Journal of Obesity 43 (10), 2017–2027.
17. Sutton EF, Beyl R, Early KS, et al. (2018) Early Time-Restricted Feeding Improves Insulin Sensitivity, Blood Pressure, and Oxidative Stress Even Without Weight Loss in Men with Prediabetes. Cell Metabolism 27 (6), 1212–1221.e3.
18. Varady KA, Dam VT, Klempel MC, et al. (2015) Effects of weight loss via high fat vs. low fat alternate day fasting diets on free fatty acid profiles. Scientific Reports 5, 7561.
19. Erdem Y, Özkan G, Ulusoy Ş, et al. (2018) The effect of intermittent fasting on blood pressure variability in patients with newly diagnosed hypertension or prehypertension. Journal of the American Society of Hypertension 12 (1), 42–49.
20. Patterson RE, Sears DD (2017) Metabolic Effects of Intermittent Fasting. Annual Review of Nutrition 37 (1), 371–393.
21. Trepanowski JF, Kroeger CM, Barnosky A, et al. (2017) Effect of Alternate-Day Fasting on Weight Loss, Weight Maintenance, and Cardioprotection Among Metabolically Healthy Obese Adults. JAMA Internal Medicine 177 (7), 930–938.
22. Stote KS, Baer DJ, Spears K, et al. (2007) A controlled trial of reduced meal frequency without caloric restriction in healthy, normal-weight, middle-aged adults. American Journal of Clinical Nutrition 85 (4), 981–988.
23. Bagherniya M, Butler AE, Barreto GE, et al. (2018) The effect of fasting or calorie restriction on autophagy induction: A review of the literature. Ageing Research Reviews 47, 183–197.
24. Tucker L, Peterson T (2000) Variation in energy intake across 7 consecutive days and body fat percentage in 276 middle-age women. Obesity Research 8, 86S–86S.
25. Racette SB, Weiss EP, Schechtman KB, et al. (2008) Influence of Weekend Lifestyle Patterns on Body Weight. Obesity 16 (8), 1826–1830.
26. Bray GA, Flatt JP, Volaufova J, et al. (2008) Corrective responses in human food intake identified from an analysis of 7-d food-intake records. American Journal of Clinical Nutrition 88 (6), 1504–1510.
27. Champagne CM, Han H, Bajpeyi S, et al. (2013) Day-to-Day Variation in Food Intake and Energy Expenditure in Healthy Women: The Dietitian II Study. Journal of the Academy of Nutrition and Dietetics 113 (11), 1532–1538.
28. Ma X, Chen Q, Pu Y, et al. (2020) Skipping breakfast is associated with overweight and obesity: A systematic review and meta-analysis. Obesity Research & Clinical Practice 14 (1), 1–8.
29. Wicherski J, Schlesinger S, Fischer F (2021) Association between Breakfast Skipping and Body Weight-A Systematic Review and Meta-Analysis of Observational Longitudinal Studies. Nutrients 13 (1), 272.
30. Bonnet JP, Cardel MI, Cellini J, et al. (2020) Breakfast Skipping, Body Composition, and Cardiometabolic Risk: A Systematic Review and Meta-Analysis of Randomized Trials. Obesity 28 (6), 1098–1109.
31. Nishiyama M, Muto T, Minakawa T, et al. (2009) The combined unhealthy behaviors of breakfast skipping and smoking are associated with the prevalence of diabetes mellitus. Tohoku Journal of Experimental Medicine 218 (4), 259–264.
32. Park SH, Jang SY, Kim H, et al. (2014) An association rule mining-based framework for understanding lifestyle risk behaviors. PLoS One 9 (2), e88859.
33. Čermáková E, Forejt M, Čermák M (2024) The Influence of the Energy Intake Variability During the Week on the Body Composition in an Adult Population. International Journal of Medical Sciences 21 (9), 1622–1628.
34. Hofer SJ, Carmona-Gutierrez D, Mueller MI, et al. (2022) The ups and downs of caloric restriction and fasting: from molecular effects to clinical application. EMBO Molecular Medicine 14 (1), e14418.
35. Grajower MM, Horne BD (2019) Clinical Management of Intermittent Fasting in Patients with Diabetes Mellitus. Nutrients 11 (4), 873.
36. Scholtens EL, Krebs JD, Corley BT, et al. (2020) Intermittent fasting 5:2 diet: What is the macronutrient and micronutrient intake and composition? Clinical Nutrition 39 (11), 3354–3360.
37. Mao L, Liu A, Zhang X (2024) Effects of Intermittent Fasting on Female Reproductive Function: A Review of Animal and Human Studies. Current Nutrition Reports 13 (4), 786–799.
38. Mountjoy M, Ackerman KE, Bailey DM, et al. (2023) 2023 International Olympic Committee’s (IOC) consensus statement on Relative Energy Deficiency in Sport (REDs). British Journal of Sports Medicine. doi: 10.1136/bjsports-2023-106994.
39. Cuccolo K, Kramer R, Petros T, et al. (2022) Intermittent fasting implementation and association with eating disorder symptomatology. Eating Disorders 30 (5), 471–491.
40. de Castro JM (1988) A microregulatory analysis of spontaneous fluid intake by humans: evidence that the amount of liquid ingested and its timing is mainly governed by feeding. Physiology & Behavior 43 (6), 705–714.

Při psaní rukopisu byly použity nástroje umělé inteligence pro jazykovou korekturu textu.

---