Kde najdu materiály o bigorexii?

Autor: PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D., ze zdroje www.fitnet.cz, tel. 602 748 683.
Děkujeme za laskavý souhlas k přepisu na naše stránky.

Posedlost vzhledem

I v naší zemi se začíná vytvářet jistá skupina jedinců, kteří svému vzhledu, struktuře stravy a množství pohybové aktivity věnují nadměrnou pozornost. Jedná se o závažný problém, o kterém je třeba mluvit a upozorňovat na rizika, spojená s tímto typem chování.
K základním formám projevů „posedlostí vzhledem“ patří:

Anorexie – bývá většinou chybně zařazována mezi „poruchy stravování“, protože se nejmarkantněji projevuje odmítáním stravy. Jde však o formu „dysmorfofobie“, psychické poruchy, projevující se zkresleným vnímáním svého těla nebo jeho jednotlivých částí. „Osoba trpící anorexií vnímá sama sebe jako tlustou, mohutnou a nevzhlednou a má soustavnou tendenci pomocí omezování příjmu potravy, urychlování výdeje přijaté energie nadměrnou pohybovou aktivitou nebo jinými praktikami, udržovat nízkou tělesnou hmotnost a tím nadměrnou štíhlost“ (Halgin, Whitbourne, 1994). Omezení přijmu energie a vysoká úroveň fyzické stimulace přitom nemají za cíl zvýšit úroveň zdraví a zdatnosti, naopak urychlují poškozování organismu. Pokud tato porucha není odborně léčena, může vést až ke smrti postižených. O této poruše se v poslední době hodně píše, diskutuje se o ní v televizi a je veřejnosti dosti známá.¨

Méně známější je však:

Bigorexie – je považována za jednu z nových variant dysmorfofobie a byla zařazena do seznamu poruch duševního zdraví poměrně nedávno. Dysmorfofobie byla dříve definována jako „chorobná myšlenka až přesvědčení jedince, že je nápadný nebo odpuzuje svým tělesným vzhledem“ (Mysliveček, 1956). Novější pojetí této poruchy se soustředí na její „základní rys, spočívající v nadměrném zaobírání se nějakým domnělým defektem vzhledu u normálně vyhlížející osoby“ (Frehay Mahoney, 1994). Nejedná se přitom o pouhou nespokojenost, která je u běžné populace častá, ale o „naprosté zaujetí až chorobnou posedlost vymyšleným defektem“ (Halgin, Whitbourne, 1994). Osoby postižené bigorexií pak konkrétně vnímají samy sebe jako slabé, malé až fragilní, nedostatečně svalově vyvinuté a snaží se vysokou spotřebou energie, nadužíváním doplňků výživy (především bílkovinných preparátů), náročným posilovacím tréninkem a nezřídka i zneužíváním léků dosáhnout vzhledu, který je prezentován na stránkách kulturistických časopisů nebo hrdiny akčních filmů. Bigorexie může propuknout jak u mužů, tak i u žen (obvykle u sportovkyň). „Velkým problémem při snaze o léčení poruchy je skutečnost, že si postižení nepřipouští žádné potíže, jsou se svým způsobem života spokojeni a řada lidí z jejich okolí jim dává najevo, že se chovají normálně až vzorně (protože pravidelně cvičí, k čemuž se oni sami nedokáží přinutit). V současnosti nejsou žádné přesné statistiky o frekvenci výskytu tohoto onemocnění jak u běžné populace tak i u sportovců. Ale jak pokračuje „fitness boom“, předvídají odborníci, že tento stav bude častější a celý problém tím i viditelnější (Mann, 1998).

Rizika spojená s bigorexií

Stejně jako anorexie je i bigorexie psychickou poruchou, kterou musí umět rozpoznat lidé, pracující ve fitcentrech nebo ve sportovních (především kulturistických) oddílech. A vždy je nutné předat každý konkrétní případ do rukou odborníků a nepokoušet se o sice nadšené a dobře míněné, ale amatérské a tedy většinou negativní zásahy. K hlavním rizikům, spojeným s bigorexií, se řadí:

Riziko poškození hybného systému jeho dlouhodobým přetěžováním (overuse syndrom) – bigorektici, hnáni svým chorobným, bludným pocitem svalové nedostatečnosti, dlouhodobě přetěžují jednotlivé struktury aktivního i pasivního pohybového systému objemovým kulturistickým tréninkem s cílem maximálně stimulovat svaly k hypertrofii. Časté a nadměrně náročné tréninky, po nichž nenásleduje dostatečné zotavení, vedou dříve nebo později ke vzniku mikrotraumat. Sumace drobných, nedoléčených mikrotraumat vyvolá vážnější poškození tkáně, na něž organismus odpoví zánětlivou reakcí. Postižení však nejsou schopni přerušit svůj trénink na dobu, nezbytnou pro vyléčení zranění, a tak se poškození chronizuje a vyvolává další negativní změny v organismu.

Nadměrná tělesná hmotnost – snaha o nárůst svalové hmoty vyžaduje kromě intenzivní tělesné zátěže i zvýšení příjmu energie. Při nevhodné volbě struktury přijímané stravy se může do organismu dostávat nadměrné množství nasycených tuků a cholesterolu. Jakýmkoli způsobem vytvořený nadbytek energie organismus řeší uložením přebytků ve formě zásobního tuku. Tím mohou v těle cvičících nastávat podobné změny, jako u obézních. Přetěžován je především trávicí systém, zvláště žaludek, dále pak játra a ledviny. Hmotnost bigorektiků často přesahuje doporučované normy o dvacet i více kilogramů. Přestože je značná část této nadváhy způsobena zvýšeným podílem aktivní (tukuprosté) tělesné hmoty, a nehrozí tak naplno rizika spojovaná s latentní či manifestní obezitou, existuje reálné nebezpečí přetěžování kloubů, páteře a dalších struktur těla, které může ve vyšším věku vést k závažným, nesnadno léčitelným funkčním poruchám pohybového systému.

Nadměrná spotřeba doplňků výživy (ergogenických prostředků) – ve světě kulturistiky se vytvořil falešný mýtus nezbytnosti doplňovat běžnou stravu nepřehledným množstvím chemických přípravků, které jejich výrobci obvykle označují složitě vyhlížejícími technickými termíny. Nejčastěji se setkáváme s nadměrným příjmem bílkovin nebo přímo aminokyselin. „Mezi prokazatelné negativní důsledky nadměrného příjmu aminokyselin patří možnost poškození funkce jater a ledvin, zadržování vody v těle, vznik obezity a zvýšené vylučování vápníku“ (Kolouch, Boháčková, 1994).

Sociální izolovanost – ve své snaze o dosažení nereálných a pomíjivých cílů věnují postižení ohromné množství času cvičení, diskusím o cvičení, nákupu potravy, výběru doplňků potravy a přípravě stravy. Tím se podstatně omezuje jejich časový prostor pro další aktivity a sociální kontakty. Byly popsány případy, kdy bigorektici patologickým přístupem k životu rozbili svoje manželství, ztratili zaměstnání a oklestili svůj sociální život pouze na prostředí fitcentra. Nedostatek financí nakonec takové jedince vede ke snaze o získání prostředků na zaplacení fitcentra, nadměrného množství potravy a drahých výživových doplňků trestnou činností a nejeden postižený končí ve vězení. Neexistuje jasná hranice mezi zanícenými sportovci a lidmi, postiženými dysmorfofóbií. Obvykle je však sportovec fyzicky i psychicky zdravý a udržuje si zdravé sociální vztahy. U bigorektiků narušuje porucha každodenní vztahy a omezuje schopnost prosadit se na trhu práce.

Podléhání svodům anabolických steroidů – „sport již před mnoha lety přestal být otázkou zdraví a stal se otázkou peněz“ (Yesalis, Cowart, 1998). A peníze jsou mocným lákadlem. Přilákaly do sportu a tím i do řady fitcenter jedince, kteří chtějí vydělávat peníze za každou cenu, i za cenu poškození zdraví lidí, kterým dodávají nelegální léky. Bigorektici jsou pro tyto bezcharakterní „obchodníky se smrtí“ snadnou kořistí. Sportovec, který se uchýlí k nečestným praktikám zneužívání léků, musí počítat s rizikem odhalení při antidopingových testech a s vyloučením ze soutěží. Bigorektici se ale zřídka považují za natolik připravené, aby se přihlásili k soutěži. A tak je nejčastěji najdeme v hledišti kulturistických soutěží. Existuje pro ně i speciální termín – „bundáči“. Obvykle mají mohutné rozměry, jsou oblečeni do mohutnost zvyšujících svetrů nebo kožených bund. Vzájemně si vyměňují zkušenosti o tréninku, léčbě zranění, používání jednotlivých ergogenických prostředků nebo přímo anabolických steroidů. Protože se nemusí obávat odhalení při dopingových testech, aplikují nedovolené látky v nadměrných dávkách, bez jakékoli konzultace s lékařem a navíc dlouhodobě. Tím se podstatně zvyšuje riziko hrubého poškození zdraví. Včasná diagnostika poruchy a odborný lékařský zásah mohou tak v případě bigorektiků (stejně jako v případě anorektiků) doslova zachránit jejich život.

Použitá literatura:

• HOŠEK, V.: Koncept salutogeneze, možnosti rozvíjení. In.: Podpora zdraví, 1994.
• FRENAY, A.C., MAHONEY, R.M.: Understanding medical terminology. Dubuque, WCB, 1991.
• HALGIN, R.P., WHITBOURNE, S.K.: Abnormal psychology. (Updated with DSM-IV). London, Brown&Benchmark, 1994.
• JOHNSTON, J.E.: Appearance obsession. Learning to love the way you look. Deerfield Beach, Health Communications, Inc., 1994.
• KOLOUCH, V., BOHÁČKOVÁ, L.: Cvičení ve fitcentrech – posilování. Olomouc, Universita Palackého, 1994 (vysokoškolská skripta).
• MANN, D.: Researchers Shed Light on New Compulsive Exercising Disorder. In.: Medical Tribune: Internist & Cardiologist Edition 39(1): 1998.
• MYSLIVEČEK, Z. et al.: Speciální psychiatrie. Praha, SZN, 1956.
• WILLIAMS, M.H.: The Ergogenics Edge. Pushing the limits of sports performance. Champaign, Human Kinetics, 1998.
• YESALIS, Ch.E., COWART, V.S.: The Steroid Game. An expert’s look at anabolic steroid use in sports. Champaign, Human Kinetics, 1998.

Citace z www.zdrava-rodina.cz:

Otázkou, zda je pěstování kulturistiky duševní chorobou, se také zabývá ve svém výzkumu dr. Hollander z Mount Sinai School of Medicine (N.Y.). Podle jeho názoru jde o projev bigorexie (tělesné dysmorfie, OCD). Tak, jako se anorektikům zdá, že jsou příliš tlustí, ať jsou ve skutečnosti jakkoli vyzáblí, bigorektici trpí obsedantním pocitem malosti a slabosti. Díky této poruše se pak zoufale snaží nalézt ztracené sebevědomí pomocí zcela neúměrného cvičení. Tělesná zdatnost se postupně stává jediným smyslem jejich života, kvůli neustálému cvičení často opouštějí zaměstnání nebo studium. Bigorexie postihuje zhruba 1-2 % americké populace, až na výjimky výhradně muže. Jejím projevem je neustálé pozorování svého těla v zrcadle či provádění rituálních cviků. Dr. Hollander upozorňuje, že léčba není tak jednoduchá, jak by se zdálo. Aby se postižený jedinec nemoci zbavil natrvalo, je třeba komplexní psychoterapie.