Fyziologické změny organismu během stárnutí a jejich vliv na nutriční stav seniorů

2026/4

Bc. Jiří Karásek, Ing. Monika Sabolová, Ph.D.
Katedra mikrobiologie, výživy a dietetiky, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze

Úvod

Stáří představuje přirozenou a nezbytnou etapu lidského života, která je spojena s postupnými biologickými, psychickými a sociálními proměnami. Toto období je charakteristické pozvolným úbytkem fyzických sil, zpomalením některých funkcí organismu a změnami v oblasti prožívání i sociálních rolí [1]. Průběh stárnutí je však u každého člověka značně individuální a jeho tempo ovlivňují genetické predispozice, životní styl, zdravotní stav i prostředí, ve kterém jedinec žije [2].

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organization) neexistuje jednotná mezinárodně uznávaná věková hranice pro označení seniora. V řadě dokumentů WHO jsou za seniory považováni lidé ve věku 60 a více let. Zároveň se pro popis jednotlivých fází stáří často využívá klasifikace WHO, která rozlišuje tři základní etapy stáří podle věku. Období 60–74 let je označováno jako mladší stáří, 75–89 let jako vlastní stáří a věk nad 90 let jako dlouhověkost [3].

V evropském prostředí včetně České republiky se období stáří vymezuje od dosažení 65 let věku, jelikož tato věková hranice odpovídá tradičnímu důchodovému věku v mnoha krajinách, slouží jako orientační kritérium pro statistické účely a umožňuje mezinárodní srovnávání údajů o stárnutí populace. Osoby starší 65 let jsou označovány jako senioři [4]. Tato skupina obyvatel zahrnuje široké spektrum jedinců lišících se zdravotním stavem, životním stylem i mírou sociální aktivity [2].

Stárnutí

Stárnutí je přirozený a postupný proces, který probíhá u každého člověka odlišným tempem. Z biologického hlediska představuje závěrečnou fázi životního cyklu a je doprovázen změnami v tělesných strukturách i funkcích [5,6]. Tyto změny ovlivňují celkovou výkonnost organismu a zvyšují náchylnost k různým chronickým onemocněním, například ke kardiovaskulárním chorobám, diabetu nebo neurodegenerativním poruchám [7].

Proces stárnutí je podmíněn genetickými, buněčnými a environmentálními faktory, které se vzájemně ovlivňují a určují tempo biologických změn v organismu. Na buněčné úrovni dochází k hromadění poškození DNA, zkracování telomer a snížení regenerační schopnosti buněk [8,9]. Tyto změny postupně oslabují funkci tkání a orgánů, což se projevuje celkovým úbytkem výkonnosti organismu. Významnou úlohu hraje také oxidační stres, jenž vzniká nerovnováhou mezi tvorbou volných radikálů a antioxidační ochranou buněk. Dlouhodobé působení stresu, zánětlivých procesů nebo hormonálních změn může biologické stárnutí urychlovat [10].

V odborné literatuře se rozlišuje fyziologické (primární) a patologické (sekundární) stárnutí [3,9, 11]. Fyziologické stárnutí je přirozený, geneticky podmíněný proces, při němž dochází k pozvolnému úbytku tělesných i duševních schopností. Organismus si však nadále zachovává rovnováhu a schopnost přizpůsobovat se běžné zátěži [11]. Naopak patologické stárnutí je významně ovlivněno vnějšími faktory. Mezi tyto faktory se řadí nevhodný životní styl, zahrnující například nesprávnou výživu, kouření nebo nedostatek pohybu. Tyto vlivy mohou proces stárnutí urychlit a vést ke zhoršení zdravotního stavu [12].

Fyziologické změny ve stáří

Téměř všechny orgánové systémy jsou zapojeny do fyziologických změn spojených se stárnutím [3]. Postupná ztráta buněčné obnovy, snížená funkce sliznic, úbytek svalové hmoty, progrese aterosklerózy spojená s poklesem pružnosti cév a mozková atrofie – to vše dohromady přispívá k rozmanitým změnám, které jsou pro proces stárnutí typické [13]. Je nezbytné rozlišovat mezi normálními projevy stárnutí a patologickými změnami, které se objevují v souvislosti s onemocněním. Tyto patologické změny však mívají výrazně závažnější průběh v důsledku snížených nebo zcela ztracených kompenzačních mechanismů organismu [14].

Změny v tělesném složení

Proces stárnutí je doprovázen výraznými změnami v tělesném složení, které mají zásadní vliv na celkové zdraví, fyzickou zdatnost i odolnost organismu [15]. V průběhu života dochází ke snižování podílu tělesné vody, úbytku svalové i kostní hmoty a současně ke zvýšení množství tukové tkáně. Tyto změny jsou výsledkem přirozených biologických procesů, hormonálních vlivů i poklesu fyzické aktivity [16].

Podíl vody v těle se s věkem postupně snižuje – z původních přibližně 60 % tělesné hmotnosti u dospělého člověka na méně než 50 % u starších osob [17]. Tento pokles je dán především úbytkem beztukové hmoty, zejména svalové tkáně, která vodu váže [15]. Zmenšený objem tělesné vody snižuje schopnost organismu udržovat vnitřní rovnováhu, což zvyšuje riziko dehydratace a poruch termoregulace, zvláště v situacích zvýšených nároků na tekutinovou bilanci [3]. 

Svalová hmota dosahuje svého maxima kolem třicátého roku života a poté postupně klesá. Po padesátém roce se tento úbytek zrychluje, snižuje se počet i velikost svalových vláken a mění se jejich struktura, což vede k poklesu síly, zhoršení rovnováhy a vyššímu riziku pádů [15].  Tento proces, označovaný jako sarkopenie, je jedním z nejvýraznějších projevů změn v tělesném složení ve stáří [18]. Paralelně s úbytkem svalové hmoty dochází také ke zvýšení podílu tukové tkáně, a to i při stabilní tělesné hmotnosti [3].

Z hlediska zpomalení progrese sarkopenie, zlepšení svalové síly a funkční kapacity je u seniorů zcela zásadní adekvátní zejména příjem bílkovin v kombinaci se silovým cvičením [19]. S věkem dochází i k úbytku kostní hmoty [3]. Zhruba od padesátého roku života se snižuje hustota kostí, přičemž u žen po menopauze je tento proces urychlen hormonálními změnami, zejména úbytkem estrogenu [13]. Důsledkem osteoporózy se kosti stávají křehčími a náchylnějšími ke zlomeninám. Změny v kostní tkáni probíhají pomalu, ale mají významný dopad na pohybové schopnosti a soběstačnost seniorů [20].

Pro zachování zdraví kostí v průběhu stárnutí je nezbytný dostatečný příjem vápníku a vitaminu D. Vápník poskytuje strukturální rámec pro kosti, zatímco vitamin D usnadňuje vstřebávání vápníku a podporuje mineralizaci kostí. Nedostatek kterékoli z těchto živin může urychlit úbytek kostní hmoty a zvýšit riziko zlomenin [19]. V některých případech je v souvislosti s kostním metabolismem diskutován také význam příjmu vitaminu K₂ [21]. Pro snížení rizika zlomenin důležitý je také dostatečný příjem bílkovin, protože podporuje zdraví svalů i kostí [19].

Změny v gastrointestinálním systému

Stárnutí je provázeno řadou fyziologických změn, které zasahují všechny části gastrointestinálního systému – od dutiny ústní až po tlusté střevo a přidružené orgány, jako jsou játra a slinivka břišní. Tyto změny ovlivňují nejen proces trávení a vstřebávání živin, ale i celkový nutriční stav a kvalitu života seniorů [13,22]. Změny gastrointestinálního traktu mají přímé nutriční důsledky, a proto je ve vyšším věku důraz kladen na individuálně přizpůsobenou výživu s dostatečným příjmem energie, bílkovin a mikronutrientů [19].

Dutina ústní

V dutině ústní dochází k poškození až ztrátě zubů, úbytku chuťových pohárků a snížení produkce slin. Tyto změny mohou vést ke zhoršení chuti k jídlu a omezení příjmu potravy [23]. Slabší žvýkací svaly a nevhodné zubní náhrady často způsobují potíže s rozmělňováním stravy, což vede k preferenci měkkých a kaloricky chudších potravin. Vyhýbaní se potravinám, které vyžadují intenzivní žvýkání, jako je maso, ovoce, zelenina či ořechy, může vést k nedostatečnému příjmu vlákniny, vitaminů, minerálních látek a kvalitních bílkovin, proto je důležité v této souvislosti dbát i na vhodnou konzistenci stravy. Zároveň se v průběhu stárnutí snižuje citlivost chuťových i čichových receptorů, což ovlivňuje vnímání chuti a sytosti. Pro dosažení výraznější chuti pokrmů je vhodné používat byliny a koření [19,20].

Jícen a žaludek

S přibývajícím věkem se snižuje motilita jícnu i jeho schopnost koordinované peristaltiky, což zpomaluje průchod potravy a zvyšuje riziko gastroezofageálního refluxu [3]. Oslabení dolního jícnového svěrače vede ke zpětnému toku žaludečního obsahu do jícnu a může způsobovat pálení žáhy či záněty sliznice jícnu [24]. V žaludku se objevují atrofické změny, pokles sekrece žaludeční kyseliny a zhoršená produkce ochranného hlenu. Tyto procesy snižují schopnost trávení a zvyšují náchylnost ke kolonizaci bakteriemi, včetně infekce Helicobacter pylori. Zpomalené vyprazdňování žaludku může vést k pocitu plnosti i při menším množství přijaté potravy [23].

Tenké a tlusté střevo

V tenkém střevě nejsou fyziologické změny obvykle výrazné, přesto zde dochází k mírnému poklesu absorpční kapacity [3]. S přibývajícím věkem se snižuje efektivita vstřebávání některých živin, zejména vitaminu B₁₂, železa, vápníku a vitaminu D. Tyto změny jsou spojeny s úbytkem receptorů ve střevní sliznici, atrofickými změnami epitelu a častějším výskytem bakteriálního přerůstání v tenkém střevě [23].

Tlusté střevo je procesem stárnutí ovlivněno oproti tenkému střevu výrazněji [3]. Dochází ke zpomalení střevní motility a prodloužení tranzitního času, což vede k častějšímu výskytu obstipace (zácpy). Tento problém je často multifaktoriální – kromě fyziologických změn se na něm podílí nízký příjem vlákniny a tekutin, nedostatek pohybu, užívání některých léků či chronická onemocnění [23]. Pro zlepšení funkce střev a snížení příznaků souvisejících se zácpou je vhodné zvýšení příjmu vlákniny prostřednictvím ovoce, zeleniny, luštěnin a celozrnných obilovin spolu s dostatečnou hydratací a fyzickou aktivitou [19]. Zhoršená koordinace střevních pohybů a oslabení svalstva pánevního dna může u části starších osob vést i k fekální inkontinenci. Tyto obtíže významně ovlivňují kvalitu života a mohou být spojeny s nutričním deficitem i psychickou zátěží [3]. Významnou roli při zdravém stárnutí má také střevní mikrobiota. Změny mikrobiální rozmanitosti související s věkem mohou ovlivnit imunitní funkce, záněty, metabolismus živin a zdraví gastrointestinálního traktu. Nové důkazy naznačují, že dietní strategie zaměřené na podporu zdravé střevní mikrobioty, včetně zvýšené konzumace vlákniny a fermentovaných potravin, mohou být pro seniory nesmírně přínosné [19].

Játra

S přibývajícím věkem dochází také ke strukturálním a funkčním změnám v játrech. Postupně se snižuje jejich hmotnost, krevní průtok i schopnost regenerace. Tyto změny vedou k pomalejšímu metabolismu a odbourávání léčiv, což zvyšuje riziko jejich kumulace a nežádoucích účinků [23]. Zároveň dochází k ukládání tuků v jaterní tkáni, což zvyšuje výskyt nealkoholické steatózy a poruch lipidového metabolismu, k čemu mohou přispívat i nevhodné stravovací návyky. Stárnoucí játra jsou rovněž náchylnější k toxickému poškození vlivem alkoholu a některých léků. Vyšší věk je spojen i se zvýšenou tvorbou žlučových kamenů a poruchami odtoku žluči, což může komplikovat trávení tuků [3].

Slinivka břišní

Ve slinivce břišní dochází se stárnutím k postupným morfologickým i funkčním změnám. Dochází k úbytku sekrečních buněk, snížení produkce trávicích enzymů a klesá i celková exokrinní aktivita pankreatu [25]. Změny z hlediska endokrinní funkce budou blíže popsány níže.

Kromě těchto změn se ve vyšším věku zvyšuje riziko zánětlivých a nádorových onemocnění slinivky břišní. Výskyt chronické pankreatitidy může souviset s kumulativní expozicí rizikových faktorů, jako je nadměrná konzumace alkoholu, kouření či nevhodná výživa [22]. U žen po menopauze se také častěji objevují strukturální změny pankreatu, které mohou souviset s hormonálními vlivy [3].

Změny v ledvinách

Proces stárnutí je spojen s postupným poklesem glomelurální filtrace (funkce ledvin), který se na populační úrovni může začít projevovat po čtyřicátém roce života, avšak s významnou interindividuální variabilitou [3]. Dochází ke snižování počtu funkčních glomerulů a k postupným sklerotickým změnám v glomerulech i v cévním řečišti ledvin. Tím se zmenšuje celková filtrační plocha a klesá glomerulární filtrace. Současně se s věkem snižuje tubulární resorpce, koncentrační schopnost a prokrvení ledvin. Zhoršuje se především zpětné vstřebávání sodíku a glukózy [26].

Snížená schopnost ledvin koncentrovat moč zvyšuje riziko dehydratace, zejména při nedostatečném příjmu tekutin nebo při zvýšených ztrátách, například v důsledku horečky či užívání diuretik. Naopak při selhání vylučovací funkce může dojít k retenci tekutin a hyperhydrataci, která může přejít až do obrazu kardiálního selhání či plicního edému [26]. Fyziologické změny ledvin související se stárnutím zároveň zvyšují zranitelnost vůči akutnímu i chronickému poškození ledvin [13]. Starší jedinci mají menší funkční rezervu nefronů, a proto jsou náchylnější k rozvoji akutního renálního selhání při stresových situacích, infekcích nebo užívání nefrotoxických léků [27]. S věkem také stoupá prevalence chronického onemocnění ledvin, které bývá často spojeno s hypertenzí, diabetem či aterosklerotickými změnami. Tyto faktory mohou postupně vést až k selhání ledvin a nutnosti náhrady jejich funkce pomocí dialýzy [3].

V souvislosti s fyziologickými změnami ledvin by se v rámci nutričních opatření mělo dbát zejména na dostatečnou hydrataci a vhodný příjem bílkovin na základě aktuální funkce ledvin [19].

Změny v kardiovaskulárním systému

Se stárnutím dochází k řadě změn v kardiovaskulárním systému, které ovlivňují jeho funkci i reakci na zátěž. Postupně se snižuje elasticita tepen a zvyšuje jejich tuhost, což vede ke zvýšenému tlakovému zatížení levé komory, vyšším hodnotám systolického krevního tlaku a k postupné hypertrofii srdeční svaloviny. Současně se zpomaluje diastolická relaxace levé komory. Ve vyšším věku ubývá také pacemakerových buněk v síních, což snižuje přirozenou srdeční frekvenci [28].

K dalším typickým změnám patří fibróza srdečního skeletu, kalcifikace aortální chlopně a snížená citlivost baroreceptorů a β-adrenergních receptorů. Tyto procesy zvyšují riziko izolované systolické hypertenze, poruch srdečního rytmu, diastolické dysfunkce a srdečního selhání – tedy onemocnění, která jsou u seniorů velmi častá [23]. Z hlediska snižování kardiovaskulárního rizika hraje klíčovou roli omezení příjmu sodíku, zvýšení konzumace potravin bohatých na draslík. Středomořská strava nebo dieta DASH (Dietary Approaches to Stop Hypertension) prokazatelně vedou ke snížení krevního tlaku a mohou se podílet na zlepšení kardiovaskulární zdraví [19]. K jeho zlepšení rovněž přispívá dostatečný příjem vlákniny, preference tuků, které jsou zdrojem nenasycených mastných kyselin (např. řepkový, olivový), či konzumace potravin bohatých na antioxidanty [19].

Změny v endokrinním systému

Stárnutí je provázeno komplexními změnami v hypothalamo-hypofyzárně-periferních endokrinních osách, které ovlivňují široké spektrum tělesných funkcí. V hypothalamu dochází ke snižování počtu neuronů, změnám sekrečních rytmů a ke snížené citlivosti na hormonální zpětnou vazbu [29]. Tyto procesy narušují cirkadiánní rytmus, spánkový cyklus, termoregulaci i regulaci hormonální sekrece. Hypofýza vykazuje postupný úbytek sekrece růstového hormonu, tzv. somatopauzu, která významně přispívá k rozvoji sarkopenie a podílí se na vzniku fenotypu křehkosti [23].   

Z hlediska endokrinní funkce slinivky břišní, se v průběhu stárnutí snižuje sekrece inzulinu a současně klesá citlivost periferních tkání na jeho působení, tzv. glukózová tolerance [13]. U zdravých seniorů dochází k výraznějšímu zvýšení postprandiální glykémie. Po orálním glukózovém tolerančním testu stoupá glykémie zhruba o 0,3–0,7 mmol/l za každých deset let věku. K těmto změnám začíná docházet přibližně od 50. roku života. Naproti tomu glykémie nalačno stoupá ve vyšším věku jen pozvolna [3]. Tento pokles glukózové tolerance probíhá převážně nezávisle na obezitě či úrovni fyzické aktivity a je spojován především se snížením citlivosti periferních tkání k inzulinu. Klíčovou roli má úbytek svalové hmoty, která představuje hlavní místo pro periferní utilizaci glukózy [29]. Důsledkem je zvýšené riziko porušené glukózové tolerance či rozvoje diabetu 2. typu ve stáří. U osob starších 70 let trpí diabetem přibližně jedna pětina. Další pětina má pak porušenou glukózovou toleranci [3]. Z hlediska výživy je důraz kladen zejména na konzumaci komplexních sacharidů, vlákniny, bílkovin a tuků bohatých na nenasycené mastné kyseliny, které mohou zlepšit kontrolu glykémie a snížit riziko komplikací souvisejících s diabetem. Pravidelná fyzická aktivita také zvyšuje citlivost na inzulin a přispívá k udržení zdravého tělesného složení [19].

Ve stáří se mění také regulace chuti k jídlu. Pokles sekrece ghrelinu, změny v hladinách cholecystokininu a leptinu a snížená citlivost receptorů vedou k poruše pocitu hladu i sytosti. To může přispívat ke ztrátě chuti k jídlu a nižšímu příjmu stravy [23,29].

Některé změny v endokrinním systému se objevují již v období před dosažením seniorského věku. U žen je zásadní změnou menopauza, při níž dochází k rychlému poklesu estrogenu a progesteronu [3]. Tento hormonální útlum podporuje úbytek kostní hmoty, zvyšuje kardiovaskulární riziko a ovlivňuje metabolismus tuku i celkovou tělesnou skladbu [13]. U mužů je pokles testosteronu pozvolnější a klinické projevy méně výrazné [29].

Změny v imunitním systému

Proces stárnutí je spojen s postupným poklesem imunitních funkcí (imunosenescencí). Imunosenescence ovlivňuje jak vrozenou, tak získanou imunitu a snižuje schopnost těla účinně reagovat na infekce, očkování či maligní buňky. V důsledku toho jsou senioři náchylnější k infekčním onemocněním. Zároveň je imunosenescence spojována s chronickým systémovým zánětem nízkého stupně, což přispívá k rozvoji řady onemocnění souvisejících s věkem, včetně diabetu 2. typu, kardiovaskulárních a neurodegenerativních onemocnění [19]. Imunosenescence a s ní spojený chronický systémový zánět nízkého stupně mohou také přispívat ke snížené schopnosti regenerace tkání a také se mohou podílet na patogenezi sarkopenie [30].

Nutriční stav hraje důležitou roli v udržování imunitních funkcí v průběhu stárnutí. Pro správné fungování imunitního systému má význam např. vitamin E, který funguje jako silný antioxidant a pomáhá chránit imunitní buňky před oxidačním poškozením. Zinek, který je nezbytný pro vývoj imunitních buněk, signalizaci a regulaci zánětů. Velký význam má také dostatečný příjem vitaminu D, selenu, vitaminu C a omega-3 mastných kyselin.  Pro podporu imunitního systému je důležitá strava bohatá na ovoce, zeleninu, ořechy, semena, ryby a celozrnné výrobky [19].

Další změny

Nutriční stav seniorů není ovlivněn pouze změnami fyziologických funkcí, ale také širokou škálou psychologických, sociálních a ekonomických faktorů. Odchod do důchodu, úmrtí blízké osoby, sociální izolace, snížená mobilita, finanční omezení a chronická onemocnění mohou rovněž významně ovlivnit stravovací návyky a nutriční stav. Tyto faktory mohou snižovat motivaci k přípravě jídla, omezovat přístup k výživným potravinám a přispívat k nedostatečnému příjmu potravy [19].

Závěr

Fyziologické stárnutí je komplexní proces, který zasahuje všechny orgánové systémy a významně ovlivňuje nutriční stav seniorů. Postupné změny v tělesném složení, funkci gastrointestinálního traktu, ledvin, kardiovaskulárního i endokrinního systému vedou ke snížení adaptační schopnosti organismu a zvyšují riziko vzniku malnutrice, sarkopenie, osteoporózy či metabolických poruch. Tyto změny mohou být dále prohlubovány chronickými onemocněními, nevhodným životním stylem nebo nedostatečným příjmem živin a tekutin.

Významnou roli v péči o seniory proto představuje včasné rozpoznání rizikových faktorů a individuální přístup k výživě. Adekvátní nutriční podpora, dostatečný příjem tekutin, pravidelná pohybová aktivita a prevence chronických onemocnění mohou významně přispět k udržení soběstačnosti a kvality života ve stáří. Porozumění fyziologickým změnám spojeným se stárnutím je proto nezbytné pro efektivní péči o stárnoucí populaci a pro podporu zdravého stárnutí.

Poděkování

METROFOOD: Tato práce vznikla za podpory výzkumné infrastruktury METROFOOD CZ (MŠMT Grant číslo: LM2023064) včetně přístupu k zařízením infrastruktury.

Literatura

1. Moody H & Sasser J (2018) Gerontology: The basics. Routledge.
2. Marcia E et al. (2019) Demographic aging and biopower. Journal of Aging Studies (e100820) DOI: 10.1016/j.jaging.2019.100820.
3. Vágnerová T (2020) Výživa v geriatrii a gerontologii. Karolinum.
4. Český statistický úřad (2023) Senioři v ČR v datech – 2023. Český statistický úřad.
5. Kennedy BK et al. (2014) Geroscience: Linking aging to chronic disease. Cell 159,709–713.
6. Golubev AG (2021) An essay on the nominal vs. real definitions of aging. Biogerontology 22,441–457.
7.  Blagosklonny MV (2021) The goal of geroscience is life extension. Oncotarget 12,131–144.
8. Zhu Y et al. (2018) Telomere and its role in the aging pathways: telomere shortening, cell senescence and mitochondria dysfunction. Biogerontology 20,1–16.
9. Li Z et al. (2021) Aging and age‐related diseases: from mechanisms to therapeutic strategies. Biogerontology 22,165–187.
10. Hemagirri M, Sasidharan S (2022) Biology of aging: Oxidative stress and RNA oxidation. Molecular Biology Reports 49,5089–5105.
11. Flanagan EW et al. (2020) Calorie restriction and aging in humans. Annual Review of Nutrition 40,105–133.
12. Fekete M et al. (2024) Geroscience and pathology: a new frontier in understanding age-related diseases. Pathology and Oncology Research (e23:30:1611623). DOI: 10.3389/pore.2024.1611623.
13. Flint B, Tadi P (2023) Physiology, Aging. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK556106/ (přístup november 2025).
14. Partridge L, Deelen J, Slagboom PE (2018) Facing up to the global challenges of ageing. Nature 561,45–56. 
15. Jafari Nasabian P et al. (2017) Aging human body: changes in bone, muscle and body fat with consequent changes in nutrient intake. Journal of Endocrinology 234, R37–R51.
16. Briand M et al. (2024) Body composition and aging: cross-sectional results from the INSPIRE study in people 20 to 93 years old. GeroScience 47,863–875.
17. Lu H et al. (2023) Body water percentage from childhood to old age. Kidney Research and Clinical Practice 42,340–348.
18. Thompson C, Dodds RM (2021) The ageing syndromes of sarcopenia and frailty. Medicine 49,6–9.
19. Masih N (2026ú Geriatric nutrition and age-related physiological changes. International Journal for Research in Applied Science & Engineering Technology. 14,1223–1228.
20. Amarya S, Singh K, Sabharwal M (2015) Changes during aging and their association with malnutrition. Journal of Clinical Gerontology and Geriatrics 6,78–84.
21. Alonso N et al. (2023) Role of vitamin K in bone and muscle metabolism. Calcified Tissue International, 112,178–196.
22. López-Delgado DS et al. (2025) Fisiología del envejecimiento: Actualización y perspectiva genética. Medicina de Familia SEMERGEN 51 (e102452). DOI: 10.1016/j.semerg.2025.102452.
23. Preston J, Biddell B (2020) The physiology of ageing and how these changes affect older people. Medicine in Older Adults 49:1. DOI: 10.1016/j.mpmed.2020.10.011.
24. Norman K, Haß U, Pirlich M (2021) Malnutrition in older adults—recent advances and remaining challenges. Nutrients 13,2764–2764.
25. Löhr M et al. (2018) The ageing pancreas: a systematic review of the evidence and analysis of the consequences. Journal of Internal Medicine 283,446–460.
26. Denic A, Glassock RJ, Rule AD (2016) Structural and functional changes with the aging kidney. Advances in Chronic Kidney Disease 23,19–28.
27. Elsherbiny HE et al. (2014) Nephron hypertrophy and glomerulosclerosis and their association with kidney function and risk factors among living kidney donors. Clinical Journal of the American Society of Nephrology 9,1892–1902.
28. Fleg JL, Strait J (2011) Age-associated changes in cardiovascular structure and function: a fertile milieu for future disease. Heart Failure Reviews 17,545–554.
29. van den Beld AW et al. (2018) The physiology of endocrine systems with ageing. The Lancet Diabetes & Endocrinology 6,647–658.
30. Cheng JP et al. (2025) Research progress on the relationship between aging and microbiota in sarcopenia. Frontiers in Medicine 12:1549733. DOI 10.3389/fmed.2025.1549733.6.