Potraviny a diabetes mellitus 2. typu – 2. díl

Fyziologie a patologie onemocnění diabetes mellitus 2. typu

Glukoregulace je metabolický proces organismu, který zajišťuje vyváženou hladinu cukru v krvi. Hladina glukózy v krvi je hormonálně udržována tak, aby normální hodnoty nalačno byly mezi 3,9-5,5 mmol/l a po jídle cca 8,0 mmol/l s následným poklesem k běžným hodnotám.

Při glykemii nad 5,5 mmol/l dochází ke stimulaci sekrece inzulinu. Inzulin je základní hormon, který reguluje metabolismus glukózy a její využitelnosti pro tkáně. Snižuje glykemii hlavně tím, že usnadňuje vstup glukózy a dalších látek dále do buněk. Při porušení regulačních mechanismů může dojít k trvalému zvýšení hladiny glukózy – hyperglykemii, nebo naopak ke snížení, tj. hypoglykemii. Podporuje tvorbu tuků a ukládání glukózy ve formě glykogenu [1,2]. Antagonistou inzulinu je hormon glukagon, který se aktivuje při přílišném poklesu glykémie a podporuje uvolnění glukózy z jaterního glykogenu do krevního oběhu. Souhra těchto hormonů je pro regulaci glykémie klíčová. Při DM II je v organismu produkováno méně inzulinu a současně nejsou buňky schopné na inzulin správně reagovat (vzniká inzulinová rezistence).

Diabetes mellitus (cukrovka) 2. typu je onemocnění staršího věku, které se však v rámci nevhodného životního stylu a genetické predispozice rozvíjí občas i u mladších osob. Je často spojována s obezitou. K základním projevům onemocnění patří kromě vysoké glykémie značná žízeň, časté močení, větší únava, horší hojení ran a kožních lézí a snadnější podléhání infekci. Onemocnění je chronické a mezi následky patří poškození periferních nervů a srdečně cévního systému (onemocnění nervového systému, např. s pocity mravenčení), retinopatie (poškození sítnice) s postižením vidění, erektilní dysfunkce, ale i jiné cévní komplikace (ischemická choroba srdeční, ischemická choroba dolních končetin, cévní mozkové příhody, syndrom diabetické nohy) [3].

…