2009/6

J. Štrébl, Praha

Pochopit význam vánočních svátků, jejich přínos k životnímu a kulturnímu rozvoji národů a lidstva vůbec, je možné jen tehdy, když se seznámíme s jejich vznikem, historií a rozvojem spjatým s životem v dané době. Jsou sice o tom napsány knihy, přesto si pojďme zopakovat to nejdůležitější, co nám ozřejmí jejich dnešní pojetí, ukáže, jak se na ně dívat, jak je prožívat. V po­hanské době byly Vánoce oslavou zimního slunovratu poznamenané mnohými pověrami, zvyky, úlitbami kouzelníkům a bohům. V křesťanství jsou oslavou naro­zení Vykupitele a mají být plné radosti, lásky, štědrostí dobrých slov i činů. Proto na Starém bělidle, zvěčnělém Boženou Němcovou, bylo zvykem, že kdokoliv tam přišel na Štědrý den či Boží hod, byl pohoštěn, a kdyby nikdo nepřišel, babička by šla hosta hledat na rozcestí. Ona štědrost a milosrdenství (lačné krmiti a žíznivé napájeti) zahrnovala všechny živé tvory. V Erbenově Kytici přináší svátek „hospodáři štědrovku, kravám po výslužce, kohoutovi česneku a hrachu jeho družce." Na Štědrý den byly uchystány dobroty nejen čeládce, ale i dobytku. Dostali zbytky od večeře, od každého jídla. V Podkrkonoší měla koza dokonce svůj talíř. I rost­linstvo dostalo své. Ovocné stromy se oblévaly vodou v níž se vařily a spařovaly moučníky. Nezapomínalo se na nikoho, ovšem v dobré víře, že to slepice oplatí hojností vajec, kohout bujností, kráva a koza mlékem, pes ostražitostí a stromy bohatou úrodou ovoce.

VÁNOČNÍ PŮST

Za starých dob se půst přísně dodržoval po celý advent. Kdo si nemohl opatřit ryby, měl dovoleno jíst ovoce, syrečky a pečivo. Petr Chelčický ve své Postille křesťanům vytýkal, že se více starají o tělo než o duši, že „když advent je, nemáme masa jísti!" Půst se nedodržoval tak přísně, jako před Velikonocemi. Na silně katolickém Slovácku se dokonce v adventu konala zabíjačka! Půst se zásadně dodržoval na Štědrý den. Jedlo se jednou za den. Ráno se nesnídalo, v poledne byla nanejvýš zelná či ovocná polévka, svačina se od­byla kouskem suchého chleba. Dospělí nejedli a nepili, dokud se na nebi nerozzářila první hvězda. I dětem se zakazovalo jíst. Slibovalo se jim, že když se postí, uvidí zlaté prasátko, na Valašsku „krovku zlatů", na Slovácku hrozili, že jim svatý Šplecht provrtá břicho. Dobytek dostával krmení ráno a večer. V poledne se také „postil". V chudých horských krajích, kde se lidé nedobrovolně postili celý rok, jedli co měli.

ŠTĚDROVEČERNÍ HOSTINA

Ta předcházející půst bohatě vynahradila. I v těch nejchudších chaloupkách si lidé dopřávali více pokrmů. Mělo jich být devatero. Věřilo se totiž, že čím více je chodů, tím více bude mandelů na poli. Začínalo se polévkou zvanou „štědračka". Své jméno si zasloužila. Vařila se z hrachu, čočky, ze suchých trnek (švestky), brambor a sušených hub. To vše dohromady vytvářelo pestrou směsici.

Rybí a jikrovou polévku měli jen v bohatších rodi­nách a tam, kde příroda dávala lidem možnost rybolovu. Nejčastěji byla na vánočním stole zasmažená houbová polévka: bramborová s houbami, kašová jahelná s hou­bami, (sušené smedůvky, václavky), polévka s lokšemi (nudle) a jiné. Místo polévky se někde jedla hustší houbová omáčka, ve které se máčely rozpičky z chle­bového těsta pečené v peci. Houby byly pro štědrove­černí večeři příznačné. Zejména v horských krajích, kde hodně rostly.

Ještě před polévkou bývaly někde oplatky. Stolovníci měli na talíři oplatku s ořechovým jádrem a medem. Hos­podář oplatek stočil a modlil se: „Bože, dej nám dočkati se ve zdraví příštího Štědrého večera!" Oplatky rozlámal na dílky, namazal je medem a podělil jimi všechny u stolu. Někde do oplatek zavinovali med, šípky, česnek a zapékal i je s bylinkami. To proto, „aby lidé byli příjemní, červení, silní a aby si zdraví uchovali". Pojídání oplatek byl obřad připomínající snad poslední večeři Páně. Byly s ním spo­jeny různé pověry. Oplatky se dávaly i dobytku. Volům, aby byli silní a kravám, aby měly dobré mléko. Čím tlustší oplatka byla, tím vyšší pak byla smetana na mléce. Pekli je rechtoři (církevní učitelé) a rozdávali věřícím. Hospo­dyně jim na oplátku dávaly mouku a kaši. V 16. století vznikla živnost oplatečnická. Měla svůj cech, jako pekařští specialisté, koláčníci a mazanečníci. K výrobě oplatek sloužila „oplatnice". Byly to dvě železné čtyřhranné nebo kulaté desky, dovedně kované, s dlouhou rukojetí, jakési kleště, zdobené rytinami s rodovým znakem, jménem, letopočtem, nebo i s hlavou Krista a žalmem. Dědila se z pokolení na pokolení. Oplatky se postupně staly oblíbe­ným domácím pečivem.

Jinde ctili podobný zvyk. Po štědrovečerní večeři skrojil hospodář bochník chleba, skrojek odložil k zrní na slaměnku a zároveň tam položil oplatky se zapečeným petrželovým, barvínkovým či celerovým listem. Na Hod Boží po obědě rozkrojil skrojek chleba na tolik dílů kolik bylo dobytka, rozlámal oplatky a vše rozdal. Výrobou a prodejem oplatek se zabývali kostelníci.

Naši předci přikládali léčivou a ochrannou moc bylinkám a zeleným listům. Pod dojmem pověr, ná­boženských zásad i intuitivně poznali, co je pro ně dobré. Nevěděli nic o výživových látkách, vitamínech, kalorické hodnotě, esenciálních mastných kyselinách, neznali pojem zdravá racionální výživa. Čerpali ze svých zkušeností, z toho co vypozorovali. V tomto ohledu jim můžeme závidět.

JAKÉ POKRMY SE NA VÁNOCE PŘIPRAVOVALY A Z ČEHO?

Znovu jsou to houby. Na Nepomucku a Klatovsku tvoří třetí chod po polévce. Objevují se i v dalších pokrmech. Dělaly se knedlíky s houbami a s kyselou zapraženou omáčkou. V lesnaté krajině okolo Bezdězu jedli na Štědrý den pečené houby na pekáči, kyselo a koláče. Tradičním pokrmem byl černý kuba. Dělá se z krupek s hřiby mod­ráky, od jejichž barvy má své jméno. Podává se i tam, kde mají k večeři ryby. Na Poděbradsku mu říkají „ševcovský jahelník", na Litomyšlsku „krupková nadívanina s hou­bami". Zapékaný s bramborami se nazývá „maňas". Lidé jsou prý po něm celý rok čiperní. V horských krajích má prioritu hubník, na Jílemnicku houbenec či houbovec. Je to jakýsi svítek s přídavkem hub. Peče se bud' z rozmoče­ných housek, nebo z krupicové kaše, či z obojího, s vejci. Omaštěný, okořeněný a dozlatova vypečený je pochout­kou. V Podkrkonoší nesmí na Štědrý večer chybět.

Do hubníku a do kuby patří česnek. Jeho požívání je prastarým zvykem. Česneku se připisovala u všech Slo­vanů zvláštní posilující a ochranná moc. Na Ukrajině má každý stolovník u talíře položen stroužek česneku, Srbové si s ním potírají prsa a nohy, aby k nim nemohly vědmy. Slováci chrání před „strygami" (čarodějnice) dobytek tím, že česnekem pokřižují okna a dveře. I u nás býval vždy o Vánocích na stole česnek. Byl tak důležitý jako dnes stromek. Pověry provázely i další potraviny.

Zrnka prosa byla zas symbolem bohatství. Proto se vařily jáhly. Na Rychnovsku z nich dělali „netuhy", na Vy­sočině kaši, opět proto, aby se v domácnosti držely peníze. Jahelník se zapékal v mléce, se sušenými švestkami nebo s bílým zelím. Jedl se lžící z pekáče a pouze z jedné strany. Někde se vařila krupičná kaše. Sladila se obvykle medem nebo perníkem a mastila máslem. Na Českobrodsku se však dávala čeledi až na Boží hod k obědu.

Součástí štědrovečerní hostiny byl a je hrách. Na stůl přichází nejprve nesolený, nemastný, protože „Kristův kalich též trpký byl". Každý sní tři lžíce hrachu a ostatek dostane dobytek. Potom vezme čeledín mísu s hrachem a skáče s ní, aby byli koně bujní! Často se hrách dělá s kroupami. Na Slovácku vařili hrách, (fazulu) „po hustu". Podával se i s cibulkou a se zelím. Pouze v Pošumaví se uchovala jeho staročeská úprava: sladký, maštěný, sypaný cukrem a perníkem.

MOUČNÉ POKRMY - MOUČNÍKY - OVOCE

Základem venkovské stravy byla mouka a tou se o Vánocích nešetřilo. Vánočku (štědrovnici) v některých krajích neznali. Spíše pekli „křehtíky", bochánky s rozin­kami z vánočkového těsta. Hlavní roli měly koláče s růz­ným „omastkem". Oblíbené byly „sejráky" s tvarohem a také „calty", na prst silné placky ze syrových brambor a ječné mouky. Pekly se na plotně na plechu dohněda. Pak se omastily.

Svůj půvab měly moučníky spařované mlékem. Na Slo­vensku dělají „opékance". Jsou to malé kousky kynutého těsta, předem opečené, které se teprve večer spaří mlékem a posypou mákem či perníkem. U nás jsou to peciválky, peřinky, buchtičky. Spařují se mlékem, mastí máslem se sirupem, sypou cukrem a skořicí nebo se polévají „jíchou", řidóunkou kaší z mléka a krupice nebo z mléka a máku. Toto drobné pečivo bylo pracné. Hospodyně si práci ulehčovaly „nakrajovánkami", což jsou větší oválné buchtičky, nadívané povidly. Označily je dvěma rýhami a po upečení je prostě rozlomily na tři díly. Jedla se také „krajačka" (vrany), buchta krájená na kostky, sypaná mákem, cukrem, spařená mlékem a omaštěná. V moravských Kopanicích chystali „pupáky", které polámali až na míse a spařili horkým mlékem.

Na jídelním lístku měly své místo čerstvé teplé mouč­níky. Byly to cezené nudle s máslem, cukrem, skořicí, tvarohem či perníkem, vařené kynuté knedlíky se švest­kovou omáčkou, (na Valašsku tzv."mastné péry"), plněné smaženými nebo sušenými trnkami, povidly, pekly se lívance a vdolky. Ti bohatší mívali vdolky kysané, lité lívance mazané medem, ti nejchudší bramborové vdolky mazané vařenou strouhanou řepou, sypané mákem.

Moučníky se kombinovaly s ovocem. K dispozici bylo i ovoce čerstvé, jablka a ořechy. Ovoce sušené, švestky, křížaly, (někde zvané „muzika") to vše sloužilo k výrobě vánočních pokrmů.

Ve 14. stol. mnich Aleš píše, že „věrní křesťané pojídají o vánocích ovoce více než jindy, a to na památku sladkého plodu, novorozeného syna Božího".

Všechna starobylá obřadní jídla měla kdysi tajemný význam a pojí se k nim řada pověr, které se rozšířily i na pokrmy jiné. Polévka se na Štědrý den podává proto, že je základem života, ryby, aby lidé byli účastni lovu Páně, černý kuba a houbovec, aby v rodině bylo štěstí po celý rok, zelí na ochranu proti zimnici, knedlíky, aby rodina byla stále sytá, jablečný závin, aby se měla dobře, řepa na ochranu proti úplavici, zrna jalovce proti moru a trochu muziky, aby nebylo žízně při polní práci.

Různé vánoční pověry jsou tím významnější, že Štěd­rý den býval vlastně posledním dnem v roce. Věštění budoucnosti z plovoucích skořápek ořechů či z rozkroje­ných jablek a další pocházejí z doby, kdy Narození Páně bylo počátkem nového roku. Svědčí o tom i to, že nynější Silvestr a Nový rok nemá ustálených pokrmů. Pokud se nějaké udržely, opakují spíš štědrovečerní nebo božího­dový jídelní lístek.

Prolétli jsme Vánocemi minulých dob. Ty dnešní důvěrně znáte. Možná jste čekali zajímavé recepty na pří­pravu pokrmů, možná si říkáte, proč toto povídájú. Věřící i atheista jistě přizná, že i v dnešní době lze s mnohým, co bylo tehdy běžné, souhlasit, přesto, že to měly na svědomí třeba pověry, lidové i náboženské zvyky, obyčeje či cokoli jiného. Něco z toho je pro nás úsměvné, ale současně se při tom dovídáme o způsobu výživy našich předků, co ji ovlivňovalo, jak nás může inspirovat, jak zasahuje do našeho kulturního povědomí. Možná vám chybí zmínka o„hradní kuchyni". Jenže na hradě se vždy jedlo kom­fortně a lépe než v podhradí (platí to stále!).

Co zbývá? Popřát Vám hezké prožití vánočních svátků. Na účet dárků přidejte více lásky a rodinné pohody. Tak ať se vám to povede!

Zdroj: „Česká strava lidová" (M. Úlehlová - Tilschová)